Sedíme na posteli v místnosti, která slouží jako obývák. Pár postelí pro návštěvy a stůl, v kamnech praská oheň, za okny jde vidět mlha skrývající obrysy Toulovcových maštalí. Tady není kam spěchat. Je pouze ve tvých rukou, jakým směrem se bude tvůj den ubírat. Můžeš být ve stresu z práce, co tě čeká po návratu a prakticky neodložit počítač. Nebo místo toho odložíš boty a strávíš den běháním po okolních loukách a štípáním dřeva.

Stanislav Cibulka je člověk, co šel vždycky vlastní cestou a realitu všedního si utvářel tak, aby ho samotného bavila. Proto se přestěhoval na statek, který postupně opravuje. Umí vzít do ruky sekeru, dláto, vařečku i nit. Než aby si něco koupil, zamyslí se prvně nad tím, jak to vyrobit. A tak začal šít hamaky. Pak mu byla zima a tak si ušil kabát z vlněné deky.

V létě zase přišlo horko. Vytvořil proto lehký anatomický oblek ušitý podle skenu svého vlastního těla. Ideální na cesty jako podkladová vrstva nebo jen tak, na doma.

Tento mladý muž je zkrátka svým vlastním pánem, který letos na jaře nasedl do auta jen co udělal bakalářské státnice a odjel na místo, kde věci jednoduše dávají smysl a kde čas nehraje až tak důležitou roli.

 

1) Bavme se chvíli o tvém přístupu ke studiu a titulům jako takovým. Prošel sis více obory (řezbářství na střední škole, socha na FAVU, scénografie na JAMU a design oděvu).

Jak se k tomu zpětně stavíš a co sis odnesl?

Já jsem se po střední škole rozhodl studovat nějaký umění a dal jsem si přihlášky všude možně.

Dostal jsem se na dvě školy v Brně a rozhodl se pro obě s tím, že pak uvidím, na které chci zůstat.

Naučil jsem se hodně věcí, ale záhy jsem pochopil, že to samotný studium člověk dveře neotevře. Ty si musí otevřít sám a je třeba mít vlastní ambice mimo školu. Vysoká tě může jen nasměrovat a posunout. Je to jenom seznamka, potkáš tam zajímavý lidi, co tě posunou dál.

 

2) Tvá vlastní tvorba se vždy poměrně lišila od té akademické. Od začátku jsi věděl, že půjdeš vlastním směrem, a budeš tvořit věci, o kterých jsi pouze vnitřně přesvědčen nebo jsi byl otevřený všemu?

Já nikdy nevěděl, co budu dělat. Pustil jsem se do toho, aniž bych tušil, co mě čeká. Byl jsem všemu otevřený, ale to co mě bavilo nejvíc, bylo řemeslo. Díky mé učitelce na JAMU – Soně Skočovské – jsem se dostal k šití. To ona mě inspirovala, abych v tom pokračoval.

Řemeslo mě vždycky bavilo. Volný umění mi nikdy moc nešlo, protože rád dělám rukama a vytvářím věci, co mají vlastní kvality a využití. To je pro mě důležitý.

 

3) Máš v plánu showroom nebo nějaký menší obchod se svými oděvy?

Mám takovejch plánů tisíce, ale nechávám to odležet a doufám, že z toho něco vykrystalizuje.

Nechci to lámat přes koleno.

Ale mám v hlavě pár projektů, o nichž si myslím, že by se mohly posunout a dala by se z nich vytvořit prezentovatelná a ucelená kolekce.

4) Týká se to i tvých hamak?

Jo, to by mohlo pár lidí bavit a oslovit. Ale rád bych pokračoval v tom anatomickým oblečení, který využívá moderní technologie, jež doposud nebyly a tím je originální.

 

5) O tom řekni něco víc. Jak tě to napadlo?

Já se zajímal o 3D modelování a pak jsem se dostal i k 3D scanu a zjistil jsem že to jde spojit s šitím. Předtím jsem to nikde neviděl a přitom to je nabízející se cesta. Jednoduchej princip, kterej není těžký využít. No a využití by to určitě mělo, přestože zatím nevím jaký. Ale budu v tom pokračovat a uvidí se.

 

6) Ráda bych znala příběh tvého statku – jak jsi se k němu dostal?

Cesta k němu byla jednoduchá. Je to rodinný statek, v naší rodině koluje už šestou generaci.

Vlastnil ho táta, který se rozhodl, že tu žít nebude a tak to tu bylo 30 let prázdný.

Když jsem měl 18-té narozeniny, došlo k rozhodnutí. Táta přepsal statek na mě a moje dva bratry. Ti od polorozbořený stavby dali ruce pryč. A já jsem za to rád, protože si tady můžu dělat co chci a je to takovej můj ráj, moje klícka, do který jsem se zavřel.

Rozhodování mezi životem v Brně a tady bylo rychlý. Není nad čím přemýšlet. Když seš tady na vesnici tak ten klídek a pohodička je mnohem víc než shon ve městě. Jsem prostě vesnickej člověk a vždycky jsem byl.

7) Na druhou stranu, ty kontakty, které jsi během studia a života ve městě získal, tady nejsou tak lehce udržitelný ani získatelný, ne?

To jo no…ale ty lidi, kteří za to stojí, sem přijedou. A ti co ne, ať si zůstanou v Brně (smích).

Tady za člověkem zůstanou hotový věci a ty víš, že se nějakou dobu nebudou měnit.

Když děláš nějakou výstavu nebo scénografii tak jsou to pomíjivý projekty, byť se zdá, že nějaké trvání a přesah mají.

Ale stejně…ušitý kostýmy se nedají srovnávat s vybetonovanou podlahou v koupelně.

 

8) Když jsem tě naposledy viděla, tak jsi mluvil o rozdílnosti priorit ve městě a na vesnici. Jak to cítíš teď?

Určitě se tady cítím jinak než ve městě, ale zatím to nemůžu tolik posoudit, ještě nemám ten odstup, který získáš až s přibývajícími léty. Tady se zaměříš na jiný věci. Momentální přítomnost vlaštovek ve chlívě a malý kuny na půdě jsou mnohem zajímavější, než jakýkoli jiný dění ve světě.

 

9) Myslím, že s Terezkou se sem perfektně hodíte i skrze výrobu vašich domácích produktů (pozn. Kombucha, pesto, marmelády, domácí rostlinná mléka a mnoho dalšího).

To přišlo samo. Když jsme tady, vidíme, co v okolí roste a jelikož jsme zvídaví lidé, tak se zajímáme k čemu to je, proč to tady je a co se z toho dá dělat. A z jedné věci uděláš spoustu dalších. Takže od nějakejch mastiček přes medy z květů až po pesta z lichořeřišnice a ostatní výrobky. Čerpáme z toho, co nám vyrostlo na zahrádce nebo na louce. Ale je to hlavně Terezčina invence.

 

10) Vaše kutilská potřeba se hezky promítá i na menších věcech, třeba ta pec na pizzu. Podle čeho vlastně stavíte, pomáhá vám někdo?

No, to bylo tak: máme rádi jídlo, takže ještě předtím, než byla koupelna, postavili jsme venkovní pec. Podle návodů z youtube. A návodů je tam fakt hodně. Podle nich jsme si udělali i rozvody a odpady a máme v plánu v tom pokračovat. Tutoriály jsou super. Není to samozřejmě tak jednoduchý, jak by se na začátku zdálo. Taky jsme měli chvilku vytopenej sklep, než jsme se to naučili. Ale jde to.

A proto nás napadlo si přetvořit podle svého vkusu i koupelnu, i když zatím je to jen velká místnost s klenutými stropy. Nechtěli jsme prostě jenom koupit kachličky a plastovej sprcháč, když máme k dispozici tolik prostoru.

Inspirování japonským anime jsme se rozhodli dát do koupelny přírodu. Včera jsme natírali zdi v budoucím sprchovém koutě mechem, zasadil jsem břečťan a uvidíme, co nám tam všechno poroste. Měl by to být prostě kus lesa uprostřed domu.

 

11) V tom vidím paralelu mezi uměním z galerie, výstavnictvím a scénografií…

No on v tom až takovej rozdíl být nemusí. V podstatě hlavní rozdíl je v tom trvání. Já jenom přetvářím prostor ku obrazu svému a divadlo, který se v něm hraje, se jmenuje Život.

 

 

Když se ze statku vracím, srovnávám priority života ve městě a na samotě. Zatím je jazýček váhy přesně na středu. Nicméně je potřeba si občas uvědomit, do čeho a jakou míru úsilí vynakládáme. Za jakým cílem. Vrací se nám energie, kterou dnes a denně vkládáme do všech těch zkoušek, zápočtů, setkání s lidmi, bez kterých bychom se obešli, pohovorů, hodin u počítače…? Odpovězte si. A pak si odpovězte ještě jednou a bez zaváhání.

Šlo to? Ne?

Tak si sbalte batoh a postavte své velkoměstské priority nejpřísnější zkoušce – vezměte je na vzduch.